O samotě, která se velmi podobá štěstí

Dobrodružství poznávání

Ukázka z knihy Doba z druhé ruky držitelky Nobelovy ceny za Literaturu (2015) Světlany Alexijevič. Bělorusko-ukrajinská spisovatelka Světlana Alexijevič podrobuje analýze život a čas v bývalém Sovětském svazu. Nikoli z perspektivy hrdinské, dějinné nebo geopolické, ale ryze intimní, vnitřní, doslova domácké. Za tuto knihu získala nejprve prestižní Prix Médicis essais a následně titul Nejlepší kniha roku 2013, kterou vyhlašuje časopis Lire. Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.